Nedělní ráno na Národní třídě

V sobotu před půlnocí mi napsal L., jestli nechci jít do Rock Café na pivo. Že je tam nuda. Jelikož jsem tou dobou usilovně bojoval se státnicovými otázkami, musel jsem odmítnout. Ráno, krátce po mém probuzení, mi opět napsal L. Že se z Rock Café na Národní třídě posunul jen o pár desítek metrů dál do nejbližšího nonstopu. Modří už vědí, že jde o Nonstop Na Pernštýně. 

Dorazil jsem za ním krátce před polednem, tedy v době nedělního oběda. Musím přiznat, že tou dobou byl nonstop celkem prázdný. U beden hráli asi jen dva chlápci. Na baru nikdo, jen znuděná, ale vzhledem k okolnostem (nonstop, nedělní poledne) nakonec celkem milá barmanka. Asi jediná nepříjemná věc se v tomhle baru odehraje hnedka zkraje při vstupu. Ještě než si člověk stihne objednat pivo, je vyzván obsluhou k předložení dokladu totožnosti. Možná jde o bezpečnostní opatření nebo o nějakou tombolu. Nevim. Po téhle proceduře jsem konečně mohl přisednout k L. a dalším kumpánům. Nikdo z nich tu noc nespal a na všech to bylo dobře znát. Jeden vyprávěl „že by tu děvku tahal za vlasy a přitom ošukal, protože ona si nic jinýho nezaslouží“. Další dva ze mě tahali klady na vztazích, životě a vůbec. Oba v depresi. 

Hned za naším stolem byl umístěn jukebox. Při příchodu z něj hrál Ektor, o němž stále nevim, co si myslet. Poté se již situace uklidnila, když mi Janek Ledecký se svým Žentourem slíbil, že všechno bude fajn. 

Dalším jistým kladem je přítomnost automatu na cigára. Napadá mě, jak dlouho asi nonstopy budou potřebovat personální zajištění, když hru, cigára i hudbu, tedy vše důležité kromě chlastu, obstarávají automaty. 

Nakonec jsem si dal jen dvě piva, á 27,- Kč a šel domů. Státnice nepočkaj.