Bar Fantomas

Tento zapomenutý a mnohými opomíjený klenot se nachází přímo Na Knížecí, ve spodní části, blízko vietnamské tržnice a téměř naproti zastávce směrem do brdských hvozdů, takže pokud jedete jako jeden člen redakce v ranních hodinách na výlet a přijedete s časovou rezervou, není nad čím přemýšlet. Na začátek je potřeba zmínit, že následná celodenní pitka maskovaná za turistiku a ranní hodina značně poplenila kognitivní schopnosti stejně jako pozorovací talent našeho redaktora, proto tuto reportáž berte s rezervou. Možná to celé bylo úplně jinak.

Nebojácně vcházím do nonstopu, protože vývěsní štít slibuje Bráníka. Překvapivé je, že vnitřek není zešeřelý ani potemnělý. Tato klasická vlastnost nonstopů je tu odstraněna velkým oknem přes celou jednu stěnu, kterým se můžete kochat pohledem na parkoviště autobusů nebo pozorovat šrumec před podnikem. Na slušné pozdravení se, podle vzhledu, zedník na barové židličce pouze otočí, paní servírka něco zabrblá a dědek odpoví. Toť veškeré osazenstvo podniku a jeho reakce na podezřelého nového zákazníka. Je třeba podotknout, že je svátek a je ráno, takže teoreticky by zde mohly být návaly, leč nejsou. Celý interiér vypadá, jako by zde naposledy utírala prach babička Klementa Gottwalda, ale mám pro strach uděláno a poroučím si pivo. Po chvíli se ještě více osmělím a vidouc varnou konvici, poprosím o kafe. Servírka odpoví, že má jenom turka, což kvituji s povděkem. Po té, co se zvednu a pro kafe na bar dojdu, tají mezi námi ledy a servírka již nevypadá, že by mě chtěla umlátit dlažební kostkou.

Než došlo k tomuto dějinnému zvratu na poli mezilidských vztahů, dělňas na baru stále něco blekotal. Brzká doba zcela znemožnila vnímat, o co se jedná, ale vypadalo to, že dělňas strávil nějaký čas prací v Německu, tudíž má pozornost zbývajícího osazenstva pro světoběžnický přesah svého vyprávění. Jeho monolog je pak přerušen dědem, který v půl devátý ráno nebojácně do sebe naklopil během 20 minut dvě piva a poté se jal sdělit celému podniku, jak to teda bylo minulej tejden s Mírou. Turek už zabral, tudíž jsem zbystřil své smysly a zachytil jsem poutavý příběh o tom, jak se Míra ve Fantomasovi strašně ožral, venku sebou fláknul o chodník, jebnul se do hlavy, vypadal jak mrtvej a pak pro něj přijela záchranka. Kmetovi pak z nemocnice volali, ale když se dozvěděli, že není příbuzný zraněného, zavěsili. Průběh události je dosvědčen servírkou a je vidět, že celou komunitu tato lapálie velmi zasáhla. Neznámý stav Míry jimi zřetelně otřásl. Navíc prý Míra ani nebere telefon.

V tu chvíli se však dostavují průvodní projevy konzumace pekelně silného turka a je třeba se odebrat na záchod, který je překvapivě čistý s funkčním splachováním a dostatkem hajzl papíru, takže apokalypsa je zažehnána. Cestou z toalety stihnu zaplatit lidových 40 korun, zjistím, že za stejnou cenu jsem si mohl dopřát jednu klobásu a dekuju se na autobus. Zda-li byl na místě přítomen džůboks, zůstává záhadou.

Stráž pod Ralskem

Abychom nebyli nařčeni z pragocentrismu, vydala se část redakce mapovat situaci v oblasti nonstopů do Stáže pod Ralskem. Obavy z toho, jestli vůbec na nějaký nonstop narazíme, byly rozptýleny v momentě, kdy jsme vystoupili z autobusu. Na první pohled se pivnice na autobusovém nádraží jeví jako solidní nádražka, avšak dotazem na místní šenkýřku, které díky jejímu věku všichni přezdívají „babi“, zjišťujeme, že zde můžeme bez problémů lít neomezeně dlouhou dobu.

Ale hezky od začátku. První kontakt s nonstopem byl neurčitý, byla tma. Při vstupu zjišťujeme, že se zákazníci obávají zákazu kouření uvnitř občerstvovacích stanic, proto se snaží vykouřit si nějaké ty zásoby do plic. Kontrolou cen zjišťujeme, že s pivem za 19,- a tureckou kávou za 16,- zde budeme moci chvíli fungovat. Osazenstvo je tvořeno zemitými lidmi okolo 40 – 50, kteří již něco požili a vesele se baví. Navíc je přítomen pes Ťapík, který rád požírá cukr do kávy a to i přes to, že mu to panička zakazuje, a vadí mu jeden příslušník dělnické třídy, na kterého hlasitě štěká.

Džůboks nebyl odhalen, ale o hudební produkci je postaráno televizí a rádiem. Občas se ozve hřmotný pořízek, který překvapivě zvučným hlasem koncertuje. Problém je, že zná pouze jednu sloky od každé písně. Po chvíli se rozohní a sedíc na zemi všem přítomným ukazuje, jak si umí dát nohu za hlavu, což se mu nakonec nepodaří.

Naše výprava s klidem lidí, kteří o problému nic neví, se nenuceně baví o výhodách a nevýhodách benzínových a elektrických motorových pil. To pobouří blízko sedícího Jardu Ježka, který si přisedne a odhodlaně části skupiny vysvětluje, jak to skutečně funguje v oblasti těchto strojů. Nikdo nic nechápe, s výjimkou toho že počáteční investice není rozhodující. Zbylý člen osazenstva se pak pustí do disputace s dalším zákazníkem jménem Jirka, se kterým se předhánějí, kdo zná lépe Roudnici nad Labem a její okolí. Vzhledem k opilosti obou, dochází k bizarní situaci, kdy si oba vymýšlí, ale protože ten druhý si není jistý pravým stavem věcí a nechce se shodit, tak ho v této lži ještě utvrzuje. Každopádně situace na pracovním trhu na Roudnicku je přinejmenším nezáviděníhodná, stejně tak stav roudnického zámku.

Nakonec nám Jarda Ježek radí, kde se máme uložit na noc do spacáků a my s díky odcházíme po přátelském rozloučení se s „babi“.   

Nonstopy na Praze 13

S nezdolným odhodláním odhalit taje sídlištních nonstopů si dává naše redakce sraz na Stodůlkách. Jelikož v sídlištní subkultuře a sociálních mechanismech tápeme, nedáváme se hned na děs a bídu Jižního města. Blízkost metra a možnost relativně rychle prchnout do centra či do přilehlých polností dělá ze Stodůlek ideální štaci. Protřele obcházím komplex, ve kterém se nachází sámožka, zastavárna a nespecifikovatelné obchody a dvě herny, ve kterých se dá pít pouze při hraní matů. Rozpočet je napjatý, kocení matů si necháváme na později, až budeme zbyteční bohatí třicátníci, a jdeme do třetí herny, z které se vyklube nonstop s možností požívání, aniž bychom se ekonomicky zničili na bednách.

Paprsek

Název reflektuje jméno celého komplexu. Na nonstop je vybaven překvapivě solidním hospodským nábytkem a při vstupu první pohled spočine na slušivém kovbojském klobouku, který má jeden z místních, který se ležérně rozvaluje na baru. V baru vládne srdečná atmosféra, slečny servírky se usmívají a zručně šenkují. Nikdo nejeví známky drogového delíria ani jiných podobných stavů. Na druhou stranu je teprve sedm večer a co není, může být. Osazenstvo se skládá z typických hospodských dědků, postarších párů a stolu mladých, kde se na stole objevují i nealkoholické nápoje. Mládežníci rozhodně neprojevují příznaky kocovinového sušáku, ani nekotí maty, takže si pití nealka nejsme schopni vyložit. Prostor se jeví jako na ideální nedělní poobědovou ožíračku. Děti se tu rozhodně žádných zlých strejdů nemusí bát. Pivo nás nezaujalo ani cenou ani chutí, takže odmítáme slečninu nabídku, že nám natočí další a pálíme do piči.

Nonstop San Marco, Luka

Na Lukách však výrazně přituhuje. Odtuď jezdí dálkové autobusy až do Jinočan nebo až na Dejvickou, takže fluktuace potencionálních zákazníků nonstopů je jistě vyšší. Přesto potřebujeme relativně hodně času na to jeden najít. Ty nejbližší metru jsou opět jenom herními doupata. V jednom se nám příjemná slečna na otázku, jestli se můžeme jenom posadit, vysměje. S vědomím, že tady nám pšenka nepokvete, tak sbíháme shody za Tesco a infiltrujeme podnik, který je spojen s přilehlou pizzerií. První šok je v ceně a značce piva – Lapák za 21,5 Kč. To je skutečné překvapení a vnese to do našich řad drobné zmatky. Kulturní referent ihned zmiňuje, že toto není nonstop a poukazuje na výzdobu: staré kolo od vozu, s kterým přijel Cyril a Metoděj na Velkou Moravu a fotky z První republiky skutečně navozují atmosféru skoro až domáckou. Atmosféru dokreslují dvě zlaté rybičky v akvárku na baru. Ve vzduchu je však cítit jakési pnutí. Jeho zdrojem je nepříjemně se tvářící postarší servírka. Politický redaktor prolomí ledy a paní nakonec svolí, že na baru objednaná piva nám přinese až ke stolu. Vyzískaný čas se snažíme naplnit pětkou v džůboksu a tak se po ztichlém nonstop rozezvučí sytý baryton Pavla Bobka. Osazenstvo nevypadá překvapeně ani naštvaně, je možné, že to ani nezaregistrovalo. Nelze si nevšimnout dvou mladších párů (že by dvojité rande?), ženy se psem, páru ve středních letech, který ale nevypadá na to, že má domek se zahrádkou a zlatým retrívrem, a dvou starších alkoholiků. Občas se hospodou mihne kuchař z vedlejší pizošky a to už je na nás dost a chceme se zvednout, ale paní před nás postaví nová piva a držením těla naznačuje, že s takovejma mladejma zobákama nemá v úmyslu se bavit. Poslušně dopíjíme a máváme peněženkou ve snaze vyhnout se dalšímu pivu.

Herna Bar Lužiny

Kdo byl někdy na Lužinách, tak ví, že tady je tragika sídliště mírněna Central Parkem, nečekáme tedy nějakou katastrofu. Na druhou stranu je známé, že když pro perník tak jedině na sídliště, takže i Lužiny mají potenciál. Tady jdeme na jisto. Nejmenovaný člen redakce si před mnoha lety v místním nonstopu myl poblitou bundu. Zároveň jsme uklidněni osvědčeným pojmenováním podniku, takže tuto destinaci nechápeme jako prohru. Menší místnost je zcela kontrolovaná partou plešatců, kteří vypadají, že na problematiku obyvatel zemí třetího světa mají pevné názory. Přesto se z džůboksu neline Dan Landa, ale rap a během konverzace skupina balí špeka. Skupina odchází rozptýlit se před podnik a překvapivě se k nim přidává i stranou sedící mladík s vizáží nejsocializovanějšího studenta třetího ročníku MatFyzu, který do té doby intenzivně likvidoval nepřátele na noťasu. K pití je pouze Plzeň, takže vládne roztrpčení.

Celkově lze říci, že naše mise byla velkým zklamáním. Pekelné nonstopy plné smažek, opilců a bláznů, které podle logiky věci měly poskytovat úniky před realitou reálsocialistického sídliště, se nekonají. Místním bezdomovcům patrně v době našeho pobytu vrcholila odpolední šichta v somrování v centru města, takže se z místních nonstopů stala alternativa k vesnickým hospodám, kam chodí chlapy po práci na jedno. Pravděpodobně se k této problematice ještě vrátíme a zkusíme udělat terénní výzkum v pozdních nočních hodinách.    

Chlastání v Peru

Téměř každý si do svýho CV jako zálibu napíše „cestování“ - ať už to znamená zájezd s cestovkou na vánoční trhy do Norimberku nebo stopování na trase Brno – Nairobi. Vzhledem k tomuto faktu a vzhledem k tomu, že kulturní referend naší redakce jasně definoval cílovou skupinu blogu slovy: „Ty vole, to bude chtít číst každej.“, jeví se přesah do oblasti cestování a poznávání nových kultur jako ideální nástroj k oslovení mas a získání té správné internetové reputace.

Díky evropským fondům bylo jednomu členu redakce umožněno strávit téměř rok studiem v Peru, mise tedy byla více než zřejmá – probádat alkokulturu této andské země. Hned první den bylo zřejmé, že našinec bude vystaven nejedné svízeli. Depresivní cena 35 korun za lahváč jasně značila hranice peruánského alkoholismu. Naštěstí se ukázalo, že cena rumu je mnohem příznivější. I přes to se však terénní výzkum soustředil na rozklíčování vztahu Peruánec – pivo.

Několik perných večerů bylo věnováno hledání výčepu v hlavním městě, Limě. Nakonec se zadařilo a autor navštívil celkem 3 podniky, kde poměr objem = cena ještě nezpůsoboval závratě. Nalezení nonstopu nebylo úspěšné, tudíž musí čtenáři vzít za vděk popisem barů.

Pivní bar Mnichov

V centru Limy se nacházející lokál, kterým se majitelé snaží přiblížit Peruáncům atmosféru vzdáleného a pivní kulturou políbeného Německa. Jelikož autor nemá dostatečnou zkušenost s Německem, nemůže hodnotit úspěšnost tohoto konceptu. Avšak intuitivně cítí, že pravá německá pivní kultura vypadá značně odlišně. Hudební podmalování prostoru zajišťuje dvojice pianista – bubeník, vyhrávající téměř cokoliv, a sousední diskotéka. Když k tomu připočteme hluk hostí, kteří jsou nuceni na sebe pořvávat, dostaneme víceméně detailní kontury tohoto podniku. Tuplák piva na začátku pobytu 98 korun, na konci 112 korun díky nepříjemnému kurzu koruny.

Bezejmenný bar

I přes upřímnou snahu se nepodařilo zjistit jméno tohoto podniku. Pivo o 7 korun levnější, hudba zajištěná naladěním rockového radia. Hlasitost nepříjemná, ale alespoň tato muzika odradila většinu Peruánců, takže podnik představoval sešeřelou oázu klidu před běsněním, latinskoamerickými rytmy a všeobjímajícím zvukem automobilových klaksonů, kterýžto zvukový podtext je hluboko vepsán do limského genomu. Bohužel byl bar v druhé půlce pobytu změněn na módní posezení pro Peruánce, což značí změnu hudebního doprovodu a absenci točeného piva, jinými slovy, stálo to za hovno.

Barranco beer house

Populární lokální pivovar poskytující svou produkci za relativně přijatelnou cenu. Z pohledu zkoumání alkoholismus zcela nevhodné. Většina hostů požije max. tři piva za noc.

Jak z referencí plyne, procento alkoholiků a bezdomovců bylo ve zmíněných podnicích rovno nule, bylo tedy třeba ponořit se hlouběji do dané problematiky. Peruánci nejsou tak tolerantní k opilcům jako Češi, pokud se někdo na večírku zpije, je to ostuda, nikoli důvod k vyprávění oslavných legend a pění ód. Pokud se Peruánec chce opít, zajde si do místní restaurace, objedná si alespoň do dvojice lahváč a stráví v přátelském popíjení několik hodin. V noční Limě také není lehké narazit na blábolící a motající se bezdomovce a blázny. I když lze podobné typy potkat, jejich počet je zanedbatelný.

Pravý a nefalšovaný alkoholismus potkal autor až v jedné opuštěné andské vesnici. Již cca ve tři hodiny odpoledne byla čtvrtina mužské populace opilá (od veselé opičky po nesrozumitelné blábolení, problematickou chůzi a agresivní chování). Ti kurážnější se jali požadovat úplatek za ukázaní cesty, kterýžto čin byl zhola zbytečný, protože jim bylo prd rozumět. Svůj požadavek nakonec podpořili argumentem v podobě balvanů v rukou některých z nich a bylo jím tudíž vyhověno.

Z textu je patrné, že studium opilectví a mapování nonstopů se jeví v této části světa problematické, protože saturace trhu tímto typem služeb je z evropského pohledu nedostatečná. Podle zběžného pozorování se jeví, že plnohodnotnou náhradu představují drogy, které v Peru obstarávají funkci obrany před nesmyslností okolního světa.