Ve Finsku si s pětkou v kapse neškrtnete

Jelikož nás láska k chlastu nutí přinášet co nejširší spektrum alkozážitků, přinášíme text, který se zabývá chlastáním ve Finsku, kde měl spolupracovník naší redakce Martin K. šanci půlroku dělat, že studuje. Svoje poznámky zaslal s komentářem: „Hele sorry, ale ja kdyz mam psat souvislej text tak me to priiserne sere, Ja nebyl schpnej napsat ani referat na A4 do skoly.“ […] „kdyz ja nevim, proste ti napisu naky zkusenosti z chlastani a hrani automatu.. a ty se s tim pak poperes”. Text je tedy redakčně upraven.

První věc  co si musí člověk jedoucí do Finska ujasnit je: Jedu tam hrát bedny nebo pít? Naštěstí pro čtenáře přinášíme na tuto otázku odpověď, ale až na konci článku.

Osobně doporučuju Lidl. Jak říká reklama „je levný“ a o to jde při chlastáni ve Finsku především. Nejznámější značky jsou Karjala, Karhu (finsky medvěd), Olvi a laponská Lapin Kulta. Až na lapin kultu, což je chutný ležák, chutnaj ty piva dost divně. Vždycky když jsem se rozhodl, že se rozšoupnu a koupil jsem si na večer plechovku malého piva, tak jsem byl na sebe nasranej, že si dycky koupím černy pivo. (Neumím finsky, dánsky ani švédsky takže kupování čehokoli je hrozně o náhodě, pac na obalu prostě anglicky nevyčtete, co kupujete) Až po několika neúspěších mě napadlo nalejt si pivo do skleničky, čímž jsem zjistil ze pivo je ve skutečnosti světlé. Jinými slovy, poznatek první: Finský světlý pivo chutná jako naše tmavý, takže je sladký a nechutný.

Chlastá se klasicky jako u nás, v pátek nebo sobota večer. S tím rozdílem že se nalejvaj nejdřív doma, páč ožrat se při cenách 3,5€ za malý pivo, je drahý i pro Fina, a teprve třeba v 10 večer, když už jsou řádně načatí se teprve jede do hospod. Což je hrozne krasný, protože vždy když jsem jel nočním vlakem do Helsinek/z Helsinek, tak byl narvanej k prasknuti a v něm bylo děsně moc mladejch a ožralejch lidi. Kteří byli veselí a zpívali, a když postřehli, ze nemluvím finsky tak si se mnou mile rádi povídali. (Finové to normálně nedělají, stejně jako Češi se cizinců docela straní, ale na rozdíl od Čechů umí anglicky, takže v opilosti si pokecají rádi). Ve vlacích se samozřejmě pit alkohol nesmí, takže vždycky když vlakem prochází průvodčí, tak lidi napomíná, ať nepijí. Ale je to spis takový přátelský. Průvodčí stejně ví, že hned jak se otočí, tak dotyčná osoba tu flašku zase vytáhne. Když za mnou přijeli čeští kamarádi a asi v 1 ráno jsme ve vlaku rozbalili 6pack Kozla, tak se průvodčí jen usmála a neřekla vůbec nic. Asi doufala, že když jsme cizinci, že ji z toho taky nějaký pivo kápne. Když už to průvodčí nedokážou ohlídat, tak se i z reproduktoru pouští vzkaz ve finštině a švédštině, že ve vlacích se nesmí pit (jak to náš hrdina poznal, když neumí finsky ani švédsky, jak v úvodu uvedl, je nám záhadou – poznámka redakce).

S Finy jsem chlastal jen jednou. Když jsem první den ve Finsku sedel sám venku na nějaký studentsky party a nemel se s kým bavit, tak jsem do sebe klopil litrovku Stolychnay, co jsem koupil v Praze na letišti. Když jsem vypil asi 3 dcl, tak jsem sebral kuráž a se slovy „Wanna have some vodka with me“ jsem oslovil první finsky mluvící skupinu studentu. Načež se ukázalo, že mají opravdu radost, napili se všichni a hodně. A po zbytek večera jsem se stal jejich nejlepším kamarádem, takže mě pozvali na afterparty na kolejích. Vodka sice zmizela strašně rychle a zas tolik jsem z ni nemel. Ale Fini se ukázali jako strašně moc přátelští. Nejsou to žádní přizdisráči, co by po par pivech vesele juchali a pak skončili někde poblity. Pijou hodně, pijou tvrdě, pijou až do rána.
Jen jednou jsem šel navštívit hospody. To když byl Tour de Pubs pro Erasmáky. Prej domluvili studentské ceny, takže v první hospodě jsem si koupil za 3 éčka 2decku piva v platovým kelímku. Další zastávku jsem vynechal a zašel radši do blízkého Lidlu a koupil tam 7 plechů (útrata = 7 éček), který jsem pak chlastal mezi zastávkami v jednotlivých hospodách a v samotný hospodě jsem jen seděl a koukal, čímž jsem vlastně popíral celou akci a vyjadřoval nesouhlas s nepřijatelnými cenami a diskriminací alkoholiků. Jinak jejich hospody vypadají jak ty naše, jenom úroveň Knoflík nebo Jamajka tam člověk nenajde. V hospodách bylo plno a živo, co se džůboksu týče, žádného jsem si nevšiml.

Samostatnou kapitolou jsou automaty. Jsou všude, jen ne v hospodách. V každým supermarketu i malým vesnickým obchůdku se minimálně jeden automat nejde hned u pokladen. Ve větších obchodních centrech jsou místo samoobsluznejch pokladen maty. Třeba i 10 a všechny jsou obsazený a stoji se na ně fronta. Hrají tam babičky, co hlídají malá vnoučata, hraji tam dědci, hrají i mladé maminky, které u nás chodí na bio sušenky ze špaldové mouky, a 18-ti letí kluci (nepochybně i mladší, nikdo to moc neřeší). Když jsme jeli s partou Čechů na výlet po Finsku, naší oblíbenou kratochvílí bylo vždycky naházet drobný, co zbyly z nákupu v Lidlu do automatu. Jednou nám to sypalo tolik (padají třeba 20centovy mince), ze to dělalo hroznej rachot a my do toho tak jásali, až za námi přišla pokladní, jestli nám je 18 a že chce vidět občanky. Měl jsem ji jen já (cpž neznamená, že ostatní byli pod zákonem, jenom jsou líní s sebou mít občanku, když jdou na bedny), takže tlačítka jsem mohl mačkat jen já a zbytek party se mohl jen dívat a tiše závidět. Automaty jsou taky dost populární na trajektech do Tallinu či Stockholmu. Vždycky kolem okýnek jsou pravidelně na střídačku stolečky a bedny. Najít volnej stoleček k sednutí nebyl problém, ale najít volnej mat už docela jo. V jednom supermarketu jsem dokonce našel sen všech pravověrných gamblerů: bednu a hned vedle bankomat. Je to hrozně moudrej vynález, nejednou jsem viděl lidi, kteří jednou rukou hráli a druhou rukou mačkali PIN do bankomatu. Moje osobní teorie, proc jsou maty tak populární je, ze prostě sypou mnohem víc než u nás, tudíž Hráč automatu je ve Finsku regulérní zaměstnání, kterým se dá obstojně uživit.

Závěr: Do Finska je chlastat se vyplatí jen pokud můžete chlastat s Finy nebo jste zbytečně bohatí. Jinak není důvod. Pokud máte radši kocení matů, tak je to země zaslíbená a čeká vás tam lepší dovolená než v Bibione ne v Primorsku.

Potěmkinův kiosek

V Petrohradu, mezi stanicí Chernyshevskaya a katedrály Nanebevzetí Panny Marie, se nachází Tauridský park. Ten nechala postavit Kateřina II. pro svého favorita knížete Potěmkina za to, že se mu podařilo připojit k Rusku Krym. Byl navržen tak, aby rybníky a kanály co nejvíce připomínaly malebnou mírně zvlněnou krajinu. Parkem chodí mnoho obyčejných Rusů, od rodin s dětmi až po staré bábušky, které krmí holuby. 

A právě zde se nachází bezejmenný kiosek postavený v klasicistním stylu. Nad vchodem svítí velká neonová cedule “open” a na první pohled má člověk dojem, že se nejedná o restaurační zařízení, nýbrž o veřejné záchodky. Byla to pro nás výzva a my se s T. rozhodli zajít na jedno. 

Po vstupu dovnitř však člověk zjistí, že kiosek nevykazuje žádné nebezpečí. Vnitřní prostor je situován do jednoho velkého kruhu a krom televize, ve které nonstop mluví pan Putin, nemá čím zaujmout. Velmi milá a usměvavá barmanka s účesem, za který by se nemusela stydět ani Sigourney Weaver z prvního Vetřelce, nás přivítala a my si vybrali místo naproti baru. Lístek nabízí základní výběr z jídel a nápojů, překvapivě bylo vše psáno azbukou. 

Umím rusky tak dvě slova, i přesto se nám s T. podařilo objednat pivo a víno. Pivo Baltika stálo 70,- rublů, pít se moc nedalo a víno, prý nebylo špatné, okolo 100,-. V přepočtu na koruny jsme neutratili víc, než v Čechách. Čas jsme vyplnili tím, že jsme jedním okem sledovali televizi a pár z vás napsali pohledy. 

Poté jsme dopili a šli pryč. 12/10 návštěvníků by přišlo znovu!

V Road Café Bar na bio fair trade kávu nečekejte

Redaktor zodpovědný za mimopražskou rubriku hodlal v mrazivém počasí, které přímo svádí k návštěvě zešeřelých a útulných nonstopů přinést napínavou reportáž ze Žďáru nad Sázavou, bohužel otevřená nádražka zcela podlomila jeho morálku a rozmetala jeho ušlechtilé tužby, takže místo pátrání po nonstopech seděl v nádražní restauraci. Budete tedy muset vzít za vděk dalším Hradcem Králové.

Na pomezí sídliště a vilové čtvrti stojí nonstop Road bar herna popřípadě Road Café Bar. Oba názvy jsou přítomny a matou tak urban bloggery, kteří nevědí, co vlastně popisují. Návštěva byla naplánována na 14:35, protože z naší zkušenosti víme, že poklidné odpoledne nabízí velmi poučné zážitky z nonstopů. Chlastat v nonstopu o půl třetí ráno, když vás vyhodí z poslední hospody, umí kde kdo, zato jít si na popracovní pivko do nostopů dělají jenom znalci. V lokále, který se během pobytu docela solidně zaplnil, byl věkový průměr cca 50. Dva čtyřicátníci na baru řešili problémy ceny horolezeckých bund značky Sir Joseph a nevýhodu nízké podsady srsti pražských krysaříků. Postarší pán se snažil bavit společnost napodobováním přítomného psa zmíněné rasy, který se jmenoval Eidam a byla to fena. Bez úspěchu. Důchodcovský pár si zaskočil na odpolední romantické pivíčko v případě gentlemana a filtrovanou vodu v případě dámy a ostatní osazenstvo z předestřeného nástinu nevybočovalo, tudíž není nutno je popisovat. 

Vzhledem k tomu, že na mladé cucáky není nikdo zvědavý, seděl náš hrdina v roku a poslouchal moudra, aby se něčemu přiučil. Dopustil se však školácké chyby a objednal si desítku, i když ji nikdo z ostatních nepil. Tomu se ostatně není třeba divit, protože byla hnusná, stejně jako turek, který chutnal, jako by lógr už byl jednou použitý. Cena 40 korun se tak jevila za obé trošku přehnaná. Co se vlastně v kavárně prodává, nelze jednoduše zjistit, protože nikde není nápojový lístek. Džůboks chybí, za to nechybí TV Nova naladěná na přítomném přijímači TV vln. Maty nikdo nehrál a byly ukryty za plentou. Kdyby to viděl Ivo Valenta, tak by i slzička ukápla. 

V nonstopu vládla přátelská, skoro by se až řeklo žoviální, atmosféra. Dá se říci, že podnik představuje jakési komunitní centrum pro místní, kteří odmítají sedět v restauraci naproti. Možnost posezení na letní zahrádce pak slibuje vyšší tržby za hezkého počasí.