Bulldog (Niš, Srbsko)

Zahraniční rubrika Pětky do Džůboksu si pro vás připravila zajímavou reportáž z jižního Srbska, z města Niš, které se nachází nedaleko od kosovských hranic. Se svými 260 tisíci obyvateli je 3. největším městem země, a ač se snaží tvářit pokrokově a moderně, krom pevnosti v centru a ošklivé promenády nemá co nabídnout. Zbytek města je jedno velké industriální sídliště připomínající klipy kapely Pink Floyd z 80. let.

Jednoho pozdního večera jsme vedle autobusového nádraží našli něco mezi hernou/nonstopem/kavárnou - Caffe Poker Club „Bulldog“. Neváhali jsme ani vteřinu a vešli dovnitř. Na první pohled si nešlo nevšimnout velmi bohaté výzdoby tvořené všemožnými sochami a soškami buldoků, červeného koberce, přes celou stěnu visící ohromné plazmové televize a velmi příjemně vyhlížejícího křesla. Po usazení k nám ihned přispěchala slečna s vytetovaným obočím a vizáží obsluhy autodromů na pouti. Lámanou srbštino-angličtinou jsme si objednali z nápojového lístku, kde nechyběla káva, „alkoholné piće“ (čti piča), „energetické piće“, dva druhy piv a samozřejmě několik druhů „domácí“ rakije.

Poměrně kuriózní bylo, když T. přinesli pivo i s brčkem. Poznali zřejmě, že je skutečná dáma.

Společnost nám dělalo pár místních pseudomafiánů, kteří popíjeli jen kávu a v televizi sledovali závody F1. 

Záchody byly takové, jaké byste čekali od podniku, který neví, jestli chce být kasínem, soukromým klubem či večerní kavárnou. Pivo Nikšičko, vařené v Černé Hoře, vyšlo na 120 dinárů za 0,4l, což je v Srbsku standard a nechutnalo vůbec špatně. Každý jsme dali dva kousky a zamířili domů.

Abych byl upřímný, podnik nás neoslnil ani neurazil. Byl přesně tím, co člověk hledá v blízkosti autobusáku, když čeká na večerní spoj do Kosova. 

5/10

Malá Kobra, Praha 5 - Smíchov

Dobrá nálada. Tak by se dal charakterizovat stav, v kterém jsme nalezli Malou Kobru jednoho středečního večera. Plno lidí, stíny barevných stroboskopů a volume na 110 decibelů.

Jaká hudba – ptáte se. No, při příchodu hrál z jukeboxu Walda gang a Rammstein. My jsme samozřejmě nemohli zůstat pozadu a též jsme přispěli troškou do mlýna, abychom podpořili atmosféru. Za nás to jako už obligátně byla píseň Veď mě dál cesto má a Sweet home Alabama. To by bylo k hudbě.

Už při vstupu do baru z osazenstva sálala velmi dobrá atmosféra. Tak dobrá, že jsem málem neprošel do zadní části, protože zřejmě nejnadšenější návštěvník svým břichem při tanci na píseň Du hast zcela zatarasil přístupovou cestu. Po částečně problematickém průchodu jsem si objednal pivo a mohl jsem začít vnímat atmosféru ze své barové židle.

K zdejšímu pivu nemám žádné zásadní výhrady. Na čepu lze nelézt Svijany a Kozla. Obě značky stojí stejně – 30,- Kč za půllitr. To je trochu vyšší částka než na kterou jsme v podnicích tohohle typu zvyklí, nicméně nonstop je narvaný k prasknutí i ve všední den, proto není důvod tlačit cenu dolů.

Jedinou nepříjemností byla návštěva záchodů. Samotné záchody by bylo možné popsat jako „minimalistické“, to však nebyl jejich problém. Problémem byly výkaly na stěnách a na podlaze. Někdo by tuhle nechutnost mohl připisovat absenci toaletního papíru, ale názorem redakce je, že za tuhle prasárnu může nakonec jen a jen člověk.

Odešli jsme po třech pivech, takže takřka s čistou hlavou. Při odchodu jsem se zamýšlel, co je tím důvodem, proč se o tomhle baru ve společenských kruzích disputace nevedou zase tak často. Myslím, že základním kamenem úrazu je poloha baru. Malá Kobra totiž stojí přímo naproti nejslovutnějšímu nonstopu na Praze 5, totiž Netopýrovi. Věřím, že v jiných lokalitách by byl tento bar navštěvovanější. Slávu by si v takovém případě mohl vydobýt i u ne úplně typických nonstopových návštěvníků. To proto, že atmosféru podniku utváří také fakt, že uvnitř nejsou hrací automaty.

7/10

Místo které nezvládlo býti nonstopem

Současné dění je plné smutných událostí a situací: Zeman na Hradě, zdražování rumu či globální oteplování jsou pouze nejviditelnějšími a nejcitelnějšími problémy dnešní doby. Jedna malá a přitom významná tragédie se již několik let odehrává nepovšimnuta na Zličíně.
Začněme hezky po pořádku. Pro ty z vás, kteří nevědí, kde je Zličín, je to konečná zastávka metra B (ta žlutá). Deprese socialistického autobusového nádraží se tu příjemně snoubí s absurdní bytovou výstavbou, přitroublým nákupním centrem a stánkem rychlého občerstvení, kde prodává "paní Ruska". Ve stánku stále ještě mají párek v rohlíku za 16 Kč, ale přece jenom kvalita se za těch 10 let, co je místo pravidelně monitorováno naším plátkem, nepříjemně zvedla.
Hned vedle nechutného prostoru DP Praha se nachází místo, které je jako stvořené pro nonstop. Název Bistro Zličín II zahřeje u srdce každého milovníka nekonečného požívání alkoholických nápojů, leč ouha, v tomto podniku zavírací dobu znají a dodržují. Vnitřek podniku má tak cca 20 míst k sezení, ale to není na škodu, protože většina osazenstva si dává stejně "jedno rychlý" na stojáka. Klíč k záchodům zapůjčí obsluha, která po slušné žádosti o pivo přímo jihne a snesla by vám modré z nebe. Výčepní jsou zvyklí na urgenci v žádostech o pití, protože autobusy nečekají, tudíž pivo šenkují nebezpečně rychle. Pivo je ucházející, i když je značky Krušovice, a v teplém počasí globálně oteplené planety přijde k duhu. Samozřejmostí je bedna, na které se dá protočit výplata vyinkasovaná v hlavním městě ještě před odjezdem autobusů do západní části republiky. V letních dnech se může žíznivý cestovatel či cestovatelka osvěžit i na zahrádce, která je maskována za stánek s kebabem a asi tak 150 dalšími jídly v nabídce, který částečně ztěžuje objevení tohoto pokladu mezi pohostinstvími.
Osazenstvo je taky tradičně nonstopové a kosmopolitní, ostatně jako celé nádraží Zličín. Vesnice na západ od Prahy jsou zde téměř cítit ve vzduchu. Téměř všechno tedy hraje do karet nonstop provozu, bohužel však metro stále ještě nejezdí celou noc, stejně tak jako autobusy, tudíž po půlnoci končí i ruch v této perle. Redakce tedy tímto manifestem žádá všechny čtenáře, aby minutou ticha vzdali hold místu, kterému nebylo dopřáno státi se nonstopem!

Klíčové zastávky v nočním centru Prahy

Po delší odmlce způsobené marnou snahou redakce najít lék na rakovinu, eradikovat malárii a dostat člověka na Mars, se vracíme k tomu, co umíme nejlíp – vysedávat po nonstopech a vést řeči. Na oslavu návratu ke kořenům jsme se vydali mapovat nonstopy na ose Vodičkova – Na Perštýně – Spálená.

Pasáž U Nováků

Dostat se v tomto podniku k baru vyžaduje dobrou fyzičku a navigační talent Thora Hayerdahla, bar je totiž ukryt v třetím podzemním patře a cesta k němu vede přes řadu místností určených ke kurzovním sázkám nebo kocení matů. Naštěstí jeden člen redakce má již s tímto místem zkušenosti, tudíž nebloudíme. Pivo je ucházející, na lokalitu i za rozumnou cenu 25 korun českých. Během popíjení se můžeme věnovat pozorování cca 15 televizí v místnosti, na kterých jedou nonstop sportovní pořady. Osazenstvo tvoří především rusky mluvící cizinci, ale nevidíme teplákové soupravy ani questionable liquids (pijí pivo), jejich autenticita tedy není stoprocentní. Prostor je vybaven velmi vkusnými popelníky, barman sděluje, že nové už ani nekupují, protože očekávají zákaz kouření. Mezi redaktory vzplane hádka o to, jestli je nudnější koukat se na golf nebo na šipky, je tedy potřeba utišit vášně, takže se zvedáme a jdeme o dům dál.

Reportáž o nonstopu Na Perštýně již náš plátek přinesl, tudíž jenom ve zkratce. Na to, že to je nonstop, se tu vyskytuje nezvykle vysoké procento pohledných žen, redaktor – štamgast zmiňuje, že buď od půl desátý nebo od desíti večerní je džůboks zadáčo. Zjištěný čas tohoto bohulibého stavu 21:47 – 23:11 předestřenému rozpětí neodpovídá, ale to se nedá nic dělat. Džůboksu nevyužíváme, zadax to nemá tu správnou šťávu a dávat pětku za něco, co je zadáčo, nám přijde hloupé. Redakční gambler – somrák prohrál dvacetikačku, i to se redaktorům občas stává.

Kotva

Představovat pražským opilcům Kotvu by bylo nošení dříví do lesa. Minimálně jedou v životě asi každý vystoupil z nočky na Lazarský a šel si dát ještě poslední pivčo do tohoto podniku. Ty, kteří tam již dlouho nezavítali, můžeme ubezpečit, že to tam smrdí pořád otřesně a to i přes otevřené dveře. Probourané okno do vedlejší místnosti (dříve byly dva vchody do tohoto podniku) umožňuje vedle objednané nudle podat přímo do nonstopu, hlady zde tedy trpět nebudete. Redakce je bohužel natolik líná, že nesejde těch několik schodů do podzemí, kde je džůboks, případnému zájemci tedy nemůže poskytnou žádné informace, co se kvalitní muziky týče. Na výběr je ze tři piv, což je vnímáno jako pozitivní zpráva, ta méně pozitivní je, že jsou všechny z Krušovic. Obsluha je pozorná a hbitá. Kdyby nebylo smradu, z kterého se odlepují tapety a loupe se nosní sliznice, byl by tento podnik králem mezi pražskými nonstopy.

Co dodat závěre? Pokud se vám stane, že zůstane pozdě v noci ve vyznačeném prostoru, není potřeba zoufat. Kvalitní nonstopy tu jsou a je jenom na vás, jestli svoje peníze radši házíte do bedny, sází na zápasy švýcarské fotbalové ligy nebo utrácíte za nudle. Všechno je k dispozici a veselému utrácení nejsou kladeny žádné zábrany.  

Belgie má co dohánět, De Rui = podnik pro romantická dostaveníčka

Když se řekne Belgie, tak se pravděpodobně většině čtenářů vybaví Bruselu, tudíž EU a její neschopnost přijmout tuzemák jako plnoprávný rum. Belgie je ale i země s rozvinutou pivní kulturou. Proto jsme tuto zemi nemohli zanedbat a vyslali jsme šéfredaktora zahraniční rubriky na výzvědnou misi. Neschopnost našeho reportéra najít během dvou měsíců v Bruselu nonstop byla natolik úžasná, že byl nucen vyjet mimo hlavní město Belgie a pátrat jinde. Štěstí se na něj usmálo v Antverpách (nutno podotknout že díky turistickému průvodci). Přinášíme tedy reportáž z druhého největšího evropského přístavu.

Průvodce slibuje nevalnou atmosféru, nehezký vnitřek a možnost zabřednout do nekonečných konverzací s alkáči. Srdce nám tedy radostí poskočí a plni očekávání vstupujeme. Atmosféra je skutečně nevalná, při první návštěvě jsou uvnitř pouze dva slušně vypadající hosté, při druhé tři hráči kulečníku. Postupně se vždy však podnik zaplnil (návštěvy probíhaly mezi 23:18 – 1:47). Kdo napsal „nehezký vnitřek“ nepochybně nikdy nebyl v podnicích z řetězce „Nonstop, herna, bar“. S takovýmhle vnitřkem by se v ČR dala udělat díra do světa a označit to za 100% irskou hospodu. Dokonce ani maty nepůsobí rušivě, v Belgii jsou totiž v každém baru či hospodě a tak člověk přivykne. Vypadají jako pinballové stoly ale trochu potuněný. Jestli dávají, nelze říci (zatím). Hospoda se postupně plní zajímavou směsicí, od 3 Britů, kteří si přijeli vyhodit z kopýtka, přes bandu polských gastarbeitrů se svými polovičkami, až po asijsky vypadající pár, který si zašel „na skleničku“. Problém v konverzaci s opilými lidmi nastává z toho důvodu, že zdaleka nejopilejším návštěvníkem je náš reportér. Není tedy s kým zapříst hovor. V nabídce jsou 4 točené piva. Belgicky drahá, ale všechna pitelná, jedno dokonce velmi dobré a to i přesto, že se jmenuje La Chouffe a na etiketě má trpaslíka špulícího prdel. Víno na podobné úrovni. Celkový dojem není příliš nonstopový, tudíž vládne roztrpčení. Za barem pracuje od pohledu zkušenostmi zocelená paní. Francouzštinou na úrovni orangutana zde dojem neuděláme, uchylujeme se tedy k angličtině a k našemu překvapení by nás paní v gramatickém testu paní hravě porazila. Cucáme tedy pivo a stydíme se. Paní není zvědavá na další zahraniční opilce, tudíž pro občerstvení se musí na bar. Do jsou ovšem další body dolů.

Závěrem lze říci, že se jedná o velké zklamání. Kultura nonstopů očividně v Belgii nekvete a Belgičané si tohoto nedostatku nejsou podle všeho vědomi, náprava současného stavu je tedy v nedohlednu. Možným vysvětlením může být relativně brzká doba návštěv a neschopnost našeho zpravodaje najít více případů, vzorek je tedy velmi omezen. Jak vypadá zkoumaný nonstop o půl čtvrté ráno není redakci známo. Džůboks nenalezen.

Lucky Planet Casino Bar

Lucky Planet Casino Bar

Ve Vršovicích člověk nemá o bary a kavárny nouzi. Je to čtvrť, jíž z hlediska takových podniků vévodí ulice Krymská. V jejím sousedství leží křižovatka Kodaňské a Ruské. Přímo na této křižovatce se nachází Lucky Planet Casino Bar.

Vstup je zde pouze na zvonek, proto se návštěvník nemusí obávat stresu zvenčí, feťáků a podobné chátry. Po odemknutí dveří člověk zjistí, že majitel si je moc dobře vědom konkurence z Krymské a nic nenechává náhodě. Bar je oproti jiným nonstopům velmi dobře vybaven. Černé stolky, kožená křesla a červený koberec jsou nasvíceny červenými bodovými LED zářivkami. Kromě klasické výbavy nonstop baru, tedy hracích automatů, jukeboxu a širokoúhlé televize, se v baru nachází i fotbálek od Rosengart.

Co bych chtěl v podniku opravdu vyzvednout, je zdejší reprosoustava. Ta by samozřejmě neobstála na techno dýchánku ve Vlkovce nebo v Neone, nicméně v nonstopu by to snad nikdo ani neočekával. Na Vladimíra 518 a Jamese Colea z jukeboxu s přehledem postačí.

Barmanka zdejšího podniku přesně ví, co zákazník potřebuje. V případě potřeby je například schopná operativně zajistit půllitrovou sklenici pro smíchání rybízového džusu s vodou. Z piva však mít radost příliš nebudete. Přinejmenším to moje bylo nepříjemně nakyslé.

Sympaticky v baru působí i zdejší osazenstvo. U matů sedí mladý pár. Sobotní odpoledne běžně mladí lidé tráví různými způsoby. Navštěvují kina, muzea nebo kavárny. Tento pár si však vybral nonstop bar. Z toho lze usuzovat, že zdejší atmosféra je vhodná i pro romanticky strávené odpoledne. Dalšími návštěvníky podniku jsou dva pánové ve středních letech. Při našem příchodu se z jejich výrazu zdá, že řeší byznys. Tato moje představa se rozplývá v momentě, kdy jeden z nich usíná v křesle, zatímco druhý na baru objednává panáky tuzemáku.

Bar působí velmi vřele a důvěryhodně. Téměř by se nabízelo ho doporučit. Já jsem ale do baru zavítal po vyhraném zápase Bohemky a nedokážu si představit, při jaké jiné příležitosti bych znovu tento bar navštívil. Zvlášť s ohledem na to, kolik jiných podniků se v sousedství nachází. Proto mi promiňte trochu ambivalance, když poznamenám: „Ano! Bar doporučuji“, a současně dodám: „Klidně tam běžte, ale proč?!“

Star Arena, Milady Horákové 14

Když se dnes řekne Letná, všichni si představí místo s nejvyšší koncentrací hipsterů v Praze. Když se dnes řekne Letná, všichni si představí podniky, v kterých hipsteři vysedávají. Liberál, Ouky Douky, Bistro 8, Bio Oko. Naštěstí ale Letná není tak úplně zkažená. Nacházejí se zde i podniky jako Star Arena.

Ještě než člověk vstoupí dovnitř, ví, že je na správném místě. Okna do podniku jsou klasicky oblepená neprůhlednou reklamou na kasíno, které je uvnitř. To samozřejmě pomáhá intimní atmosféře podniku, ne každý totiž chce být v takovém podniku spatřen. Nikdo pak nechce být rušen u pravidelné schůzky s hracím automatem.

Pokud si člověk před vstupem stále ještě není jistý, jestli je tohle podnik pro něj, hned po vstupu si uvědomí, že je. Přímo z vchodových dveří je vidět podstatná část baru. Po pravé straně šipky, po levé straně stolky, jukebox a televize. Uprostřed podniku je bar. Vzadu pak hrací automaty. Esenciální náležitosti inventáře nonstopu tedy Star Arena splňuje na výbornou.

Jako obsluha zde pracuje taková čtyřicetiletá vyžilá máma. Kdo navštěvuje nonstopy pravidelně, ví. Trochu zarážející bylo, když po dotazu na název podniku zaraženě stála a po chvíli s jasně viditelným pocitem prohry prohlásila, že neví. Po delší chvíli si nakonec vzpomněla, že se podniku často říká Star Arena. Paní asi zkrátka neměla den. Proto jsme se rozhodli ji příliš neobtěžovat a po celou dobu návštěvy jsme si objednávali pouze piva. Pivo lze zhodnotit jako pitelné. Nic víc, nic míň.

Závěrem lze konstatovat, že podnik nemá příliš atmosféru, o což se ostatně vůbec nesnaží, jak již z jeho názvu vyplývá. Originalitou se zde zkrátka nehýří. Na druhou stranu, pokud člověk v okolí Letné nechce v baru od vedlejší stolu poslouchat debatu o tom, jestli je víc trendy mléko sójové nebo mandlové, tento podnik je správná volba.

Ve Finsku si s pětkou v kapse neškrtnete

Jelikož nás láska k chlastu nutí přinášet co nejširší spektrum alkozážitků, přinášíme text, který se zabývá chlastáním ve Finsku, kde měl spolupracovník naší redakce Martin K. šanci půlroku dělat, že studuje. Svoje poznámky zaslal s komentářem: „Hele sorry, ale ja kdyz mam psat souvislej text tak me to priiserne sere, Ja nebyl schpnej napsat ani referat na A4 do skoly.“ […] „kdyz ja nevim, proste ti napisu naky zkusenosti z chlastani a hrani automatu.. a ty se s tim pak poperes”. Text je tedy redakčně upraven.

První věc  co si musí člověk jedoucí do Finska ujasnit je: Jedu tam hrát bedny nebo pít? Naštěstí pro čtenáře přinášíme na tuto otázku odpověď, ale až na konci článku.

Osobně doporučuju Lidl. Jak říká reklama „je levný“ a o to jde při chlastáni ve Finsku především. Nejznámější značky jsou Karjala, Karhu (finsky medvěd), Olvi a laponská Lapin Kulta. Až na lapin kultu, což je chutný ležák, chutnaj ty piva dost divně. Vždycky když jsem se rozhodl, že se rozšoupnu a koupil jsem si na večer plechovku malého piva, tak jsem byl na sebe nasranej, že si dycky koupím černy pivo. (Neumím finsky, dánsky ani švédsky takže kupování čehokoli je hrozně o náhodě, pac na obalu prostě anglicky nevyčtete, co kupujete) Až po několika neúspěších mě napadlo nalejt si pivo do skleničky, čímž jsem zjistil ze pivo je ve skutečnosti světlé. Jinými slovy, poznatek první: Finský světlý pivo chutná jako naše tmavý, takže je sladký a nechutný.

Chlastá se klasicky jako u nás, v pátek nebo sobota večer. S tím rozdílem že se nalejvaj nejdřív doma, páč ožrat se při cenách 3,5€ za malý pivo, je drahý i pro Fina, a teprve třeba v 10 večer, když už jsou řádně načatí se teprve jede do hospod. Což je hrozne krasný, protože vždy když jsem jel nočním vlakem do Helsinek/z Helsinek, tak byl narvanej k prasknuti a v něm bylo děsně moc mladejch a ožralejch lidi. Kteří byli veselí a zpívali, a když postřehli, ze nemluvím finsky tak si se mnou mile rádi povídali. (Finové to normálně nedělají, stejně jako Češi se cizinců docela straní, ale na rozdíl od Čechů umí anglicky, takže v opilosti si pokecají rádi). Ve vlacích se samozřejmě pit alkohol nesmí, takže vždycky když vlakem prochází průvodčí, tak lidi napomíná, ať nepijí. Ale je to spis takový přátelský. Průvodčí stejně ví, že hned jak se otočí, tak dotyčná osoba tu flašku zase vytáhne. Když za mnou přijeli čeští kamarádi a asi v 1 ráno jsme ve vlaku rozbalili 6pack Kozla, tak se průvodčí jen usmála a neřekla vůbec nic. Asi doufala, že když jsme cizinci, že ji z toho taky nějaký pivo kápne. Když už to průvodčí nedokážou ohlídat, tak se i z reproduktoru pouští vzkaz ve finštině a švédštině, že ve vlacích se nesmí pit (jak to náš hrdina poznal, když neumí finsky ani švédsky, jak v úvodu uvedl, je nám záhadou – poznámka redakce).

S Finy jsem chlastal jen jednou. Když jsem první den ve Finsku sedel sám venku na nějaký studentsky party a nemel se s kým bavit, tak jsem do sebe klopil litrovku Stolychnay, co jsem koupil v Praze na letišti. Když jsem vypil asi 3 dcl, tak jsem sebral kuráž a se slovy „Wanna have some vodka with me“ jsem oslovil první finsky mluvící skupinu studentu. Načež se ukázalo, že mají opravdu radost, napili se všichni a hodně. A po zbytek večera jsem se stal jejich nejlepším kamarádem, takže mě pozvali na afterparty na kolejích. Vodka sice zmizela strašně rychle a zas tolik jsem z ni nemel. Ale Fini se ukázali jako strašně moc přátelští. Nejsou to žádní přizdisráči, co by po par pivech vesele juchali a pak skončili někde poblity. Pijou hodně, pijou tvrdě, pijou až do rána.
Jen jednou jsem šel navštívit hospody. To když byl Tour de Pubs pro Erasmáky. Prej domluvili studentské ceny, takže v první hospodě jsem si koupil za 3 éčka 2decku piva v platovým kelímku. Další zastávku jsem vynechal a zašel radši do blízkého Lidlu a koupil tam 7 plechů (útrata = 7 éček), který jsem pak chlastal mezi zastávkami v jednotlivých hospodách a v samotný hospodě jsem jen seděl a koukal, čímž jsem vlastně popíral celou akci a vyjadřoval nesouhlas s nepřijatelnými cenami a diskriminací alkoholiků. Jinak jejich hospody vypadají jak ty naše, jenom úroveň Knoflík nebo Jamajka tam člověk nenajde. V hospodách bylo plno a živo, co se džůboksu týče, žádného jsem si nevšiml.

Samostatnou kapitolou jsou automaty. Jsou všude, jen ne v hospodách. V každým supermarketu i malým vesnickým obchůdku se minimálně jeden automat nejde hned u pokladen. Ve větších obchodních centrech jsou místo samoobsluznejch pokladen maty. Třeba i 10 a všechny jsou obsazený a stoji se na ně fronta. Hrají tam babičky, co hlídají malá vnoučata, hraji tam dědci, hrají i mladé maminky, které u nás chodí na bio sušenky ze špaldové mouky, a 18-ti letí kluci (nepochybně i mladší, nikdo to moc neřeší). Když jsme jeli s partou Čechů na výlet po Finsku, naší oblíbenou kratochvílí bylo vždycky naházet drobný, co zbyly z nákupu v Lidlu do automatu. Jednou nám to sypalo tolik (padají třeba 20centovy mince), ze to dělalo hroznej rachot a my do toho tak jásali, až za námi přišla pokladní, jestli nám je 18 a že chce vidět občanky. Měl jsem ji jen já (cpž neznamená, že ostatní byli pod zákonem, jenom jsou líní s sebou mít občanku, když jdou na bedny), takže tlačítka jsem mohl mačkat jen já a zbytek party se mohl jen dívat a tiše závidět. Automaty jsou taky dost populární na trajektech do Tallinu či Stockholmu. Vždycky kolem okýnek jsou pravidelně na střídačku stolečky a bedny. Najít volnej stoleček k sednutí nebyl problém, ale najít volnej mat už docela jo. V jednom supermarketu jsem dokonce našel sen všech pravověrných gamblerů: bednu a hned vedle bankomat. Je to hrozně moudrej vynález, nejednou jsem viděl lidi, kteří jednou rukou hráli a druhou rukou mačkali PIN do bankomatu. Moje osobní teorie, proc jsou maty tak populární je, ze prostě sypou mnohem víc než u nás, tudíž Hráč automatu je ve Finsku regulérní zaměstnání, kterým se dá obstojně uživit.

Závěr: Do Finska je chlastat se vyplatí jen pokud můžete chlastat s Finy nebo jste zbytečně bohatí. Jinak není důvod. Pokud máte radši kocení matů, tak je to země zaslíbená a čeká vás tam lepší dovolená než v Bibione ne v Primorsku.

Potěmkinův kiosek

V Petrohradu, mezi stanicí Chernyshevskaya a katedrály Nanebevzetí Panny Marie, se nachází Tauridský park. Ten nechala postavit Kateřina II. pro svého favorita knížete Potěmkina za to, že se mu podařilo připojit k Rusku Krym. Byl navržen tak, aby rybníky a kanály co nejvíce připomínaly malebnou mírně zvlněnou krajinu. Parkem chodí mnoho obyčejných Rusů, od rodin s dětmi až po staré bábušky, které krmí holuby. 

A právě zde se nachází bezejmenný kiosek postavený v klasicistním stylu. Nad vchodem svítí velká neonová cedule “open” a na první pohled má člověk dojem, že se nejedná o restaurační zařízení, nýbrž o veřejné záchodky. Byla to pro nás výzva a my se s T. rozhodli zajít na jedno. 

Po vstupu dovnitř však člověk zjistí, že kiosek nevykazuje žádné nebezpečí. Vnitřní prostor je situován do jednoho velkého kruhu a krom televize, ve které nonstop mluví pan Putin, nemá čím zaujmout. Velmi milá a usměvavá barmanka s účesem, za který by se nemusela stydět ani Sigourney Weaver z prvního Vetřelce, nás přivítala a my si vybrali místo naproti baru. Lístek nabízí základní výběr z jídel a nápojů, překvapivě bylo vše psáno azbukou. 

Umím rusky tak dvě slova, i přesto se nám s T. podařilo objednat pivo a víno. Pivo Baltika stálo 70,- rublů, pít se moc nedalo a víno, prý nebylo špatné, okolo 100,-. V přepočtu na koruny jsme neutratili víc, než v Čechách. Čas jsme vyplnili tím, že jsme jedním okem sledovali televizi a pár z vás napsali pohledy. 

Poté jsme dopili a šli pryč. 12/10 návštěvníků by přišlo znovu!

V Road Café Bar na bio fair trade kávu nečekejte

Redaktor zodpovědný za mimopražskou rubriku hodlal v mrazivém počasí, které přímo svádí k návštěvě zešeřelých a útulných nonstopů přinést napínavou reportáž ze Žďáru nad Sázavou, bohužel otevřená nádražka zcela podlomila jeho morálku a rozmetala jeho ušlechtilé tužby, takže místo pátrání po nonstopech seděl v nádražní restauraci. Budete tedy muset vzít za vděk dalším Hradcem Králové.

Na pomezí sídliště a vilové čtvrti stojí nonstop Road bar herna popřípadě Road Café Bar. Oba názvy jsou přítomny a matou tak urban bloggery, kteří nevědí, co vlastně popisují. Návštěva byla naplánována na 14:35, protože z naší zkušenosti víme, že poklidné odpoledne nabízí velmi poučné zážitky z nonstopů. Chlastat v nonstopu o půl třetí ráno, když vás vyhodí z poslední hospody, umí kde kdo, zato jít si na popracovní pivko do nostopů dělají jenom znalci. V lokále, který se během pobytu docela solidně zaplnil, byl věkový průměr cca 50. Dva čtyřicátníci na baru řešili problémy ceny horolezeckých bund značky Sir Joseph a nevýhodu nízké podsady srsti pražských krysaříků. Postarší pán se snažil bavit společnost napodobováním přítomného psa zmíněné rasy, který se jmenoval Eidam a byla to fena. Bez úspěchu. Důchodcovský pár si zaskočil na odpolední romantické pivíčko v případě gentlemana a filtrovanou vodu v případě dámy a ostatní osazenstvo z předestřeného nástinu nevybočovalo, tudíž není nutno je popisovat. 

Vzhledem k tomu, že na mladé cucáky není nikdo zvědavý, seděl náš hrdina v roku a poslouchal moudra, aby se něčemu přiučil. Dopustil se však školácké chyby a objednal si desítku, i když ji nikdo z ostatních nepil. Tomu se ostatně není třeba divit, protože byla hnusná, stejně jako turek, který chutnal, jako by lógr už byl jednou použitý. Cena 40 korun se tak jevila za obé trošku přehnaná. Co se vlastně v kavárně prodává, nelze jednoduše zjistit, protože nikde není nápojový lístek. Džůboks chybí, za to nechybí TV Nova naladěná na přítomném přijímači TV vln. Maty nikdo nehrál a byly ukryty za plentou. Kdyby to viděl Ivo Valenta, tak by i slzička ukápla. 

V nonstopu vládla přátelská, skoro by se až řeklo žoviální, atmosféra. Dá se říci, že podnik představuje jakési komunitní centrum pro místní, kteří odmítají sedět v restauraci naproti. Možnost posezení na letní zahrádce pak slibuje vyšší tržby za hezkého počasí.